Ta cukrárna tam pro mě stojí odjakživa. To proto, že vznikla dávno předtím, než jsem přišla na svět. Zrodila se v roce 1937 jako Sedláčkova cukrárna. Po válce byla znárodněna a provozoval ji RAJ s heslem naše větrníky do každé domácnosti. Dnes ji provozuje vnuk stařičkého cukráře Adolfa Zemana, který tu pracoval celý život, a proto se už jmenuje Zemanova kavárna a cukrárna. (bacha, nemá nic společného s touto legendární Zemanovou kavárnou)

Provozuje neznamená vlastní. Vlastní ji město Brno, a proto vypadá tak jak vypadá. Zanedbaně a pitoreskně. Ze sedmi stropních svítidel v horní části jsou celá jen tři. Rekonstrukci ten prostor potřebuje jako sůl, ale Brno peníze nedává (lépe řečeno dává je do jiných projektů, třeba megalomanské multifunkční haly na výstavišti). Provozovatel žádal o dotaci, kterou nedostal. Ten prostor má obrovský potenciál, je ve funkcionalistickém stylu, potřebuje očistit a vrátit svou kultivovanost, jinak zůstane skanzenem, kde potkáte na rakvičkovém poháru jen důchodce.

V rámci Open House Brno jsem do cukrárny nahlédla a mrkla do podzemní dílny, kde bývala pec na uhlí, kde jsou kouzelné cukrářské dřevěné stoly a nejrůznější formičky. Třeba ta na agarového čerta s griotkou na Mikuláše. Je to místo, kde mají brněnského draka buď z kokosu (zeleného) nebo z perníku. Vypadá sice jako had, ale když ten pravý drak vypadá vlastně jako krokodýl, tak je to v Brně v cajku. Poprvé v životě jsem si tu dala jejich specialitu, veletržní dort. S bylinným likérem Praděd, Božkovem a Vaječňákem. Stejně jako směs likérů se ve mně přitom mísila i směs roztodivných pocitů...