Když jsem kolem té budovy šla poprvé, nevšimla jsem jí. Podruhé jsem zbystřila. Branka byla otevřená, ale já spěchala. Potřetí jsem tudy vedla kamaráda z Prahy, kterému jsem ukazovala kousíček z Brna. Zrovna když jsme prošli kolem branky jsem prohodila, že se sem vrátím na průzkum. Dobrodruh se zastavil, prošel brankou a mrkl na mě. Pak odsunul cihlu tak, aby se dveře dali otevřít aspoň na protáhnutí dvou štíhlých postav. 

Uvnitř nám pod podrážkami křupe rozbité sklo a my pomalu rekognoskujeme terén. Budova zvenku není poničená, ale uvnitř si na ní smlsli vandalové, kteří vytrhali kabely ze stěn. Opatrně ohmatáváme očima stěny plné sprejerských výlevů a snažíme se uhodnout, co tu kdysi bylo. Výhled na Brno je odtud parádní, tak proč to tu nechávají ladem? 

Krademe se čímsi, co bývalo chodbou a trneme, jestli tu nevyrušíme nějakého narkomana. Šteluju si foťák, a tak je kamarád rychlejší. Mizí mi z dohledu a mrazivá atmosféra přituhuje. Nerozumím tomu, proč je v každé místnosti umyvadlo. Nebo aspoň jeho torzo.

Snažím se být potichu, ale moc to při tom podloží na podlaze nejde. Venku slyším bezdomovce, tak se pro jistotu vracím vnitřkem. V tom slyším kroky. Je ve mně malá duše, než průhledem v probourané příčce poznávám ty boty. Ufff... Myslím, že oba jsme suše polkli. 

Když vypadneme ven, zase za sebou zariglujeme cihlou dveře a vydechneme si. To ještě netuším, že mi to nedá a se staženým zadkem se sem vrátím za pár týdnů sama. Ještě mi chybělo občíhnout první patro. „Schodiště se pod ní zřítilo, když se prodírala vybydleným domem, kde neměla co dělat“ bleskne mi hlavou černá kronika, která se mihne v novinách, až mě za týden najdou. Pak na to schodiště, kterému chybí dosti do celistvosti, vkročím.