Kolem budovy hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění (tedy naší staré dobré JAMU), chodím často i ráda. Obzvlášť v létě, kdy se tu z otevřených oken linou nejrůznější hudební nástroje. Když jsem se dočetla, že tu existuje třetí suterén s katedrou bicích nástrojů, touha dovnitř nahlédnout byla už neodbytná. Ne, nepožádala jsem o to paní děkanku, i když jsme se potkaly na natáčení Dobrého rána a slíbily si, že zajdeme na čaj. Trvalo to další rok a půl, než jsem oficiální cestou poprosila, zda do budovy smím s foťákem nahlédnout. 

Mám ještě 2 minuty před srazem k dobru. Zrovna, když se na budovu zadívám přes hledáček zrcadlovky, otevřou se dveře a vyjde z nich paní děkanka a profesorka Barbara Maria Willi. Ne, není to náhoda. Fakt mě přišla přivítat. I přesto, že věděla, že tohle nebude článek do novin, ale „jen“ ke mně na web a sociální sítě.

Usedneme ke stolu u ní v kanceláři a nevím, kam dřív s očima. Ze starého činžáku jsem zvyklá na vysoké stropy, ale tyhle mají snad přes pět metrů! Ha, od stolu vidím na Špilas! Vedle nepostradatelného piana je ještě jeden nepřehlédnutelný nástroj. Vím, že se paní děkanka specializuje na cembalo, že by? „Zahraju vám“ nabídne se, sotva si povšimne, jak na něj zaujatě hledím. A tak si užívám soukromý minikoncert od světoznámé cembalistky, klavíristky, varhanice a specialistky na kladívkový klavír. 

Věděla jsem, že budova bývala německým gymnáziem, kde pár let studoval i T. G. Masaryk. Věděla jsem, že byl ze školy vyloučen za to, že dal řediteli facku. A díky paní děkance už vím, že se to stalo právě v této pracovně, která bývala ředitelnou. Ten pocit! 

„Jsme dost moderní fakulta a v něčem předčíme i Prahu,“ zaposlouchávám se do vyprávění.  „Zavedli jsme jako první džezovou katedru a jako jediní v Česku máme katedru varhanní a historické interpretace.“ Výhoda druhých měst je, že víc vymýšlí. „Ve spolupráci s Vysokým učením technickým máme zajímavou specializaci, kterou je kompozice filmové hudby nebo elektroakustické hudby. A pak máme od roku 2018 mezinárodní studijní program s městem Den Haag, kdy studenti studují některé semestry tady a některé tam a dostávají titul z obou škol. Takové programy existují jen na třech vysokých školách ve světě a Brno je jedním z nich.“ Řekla bych, že o těchto lahůdkách samotní Brňáci běžně nevědí. 

Pod křídlo na prohlídku budovy mě bere pan proděkan Petráš, který tu sám studoval a v učebně na katedře dechových nástrojů má pověšenou i fotku svého učitele. „Aby mě mohl pořád kontrolovat,“ usmívá se. Z fotky tu na studenty shlíží i Richard Strauss nebo Mozart. Dozvídám se, že výuka tu probíhá ve stylu jeden žák na jednoho učitele. A pokud žáka doprovází na klavír i korepetitor, tak jsou to dva učitelé na jednoho žáka. Skandální? Vůbec ne, jinak než s individuální péčí výuku sólistů pojmout ani nejde. Odlišností na fakultě nacházím víc. Na chodbách se netlačí davy studentů, protože ročník tu spočítáte na prstech rukou. V aule se nekonají nudné přednášky, leč je svátečním koncertním sálem. Několik učitelů, které v budově potkám tu také vystudovalo a atmosféra je mnohem přátelštější a rodinná. 

U vytržení jsem byla ve varhanním sále, kde mi ochotný student nejen vysvětlil, jak „to“ všechno funguje a na co jsou kolíky po stranách, ale zahrál mi ukázku z právě studované Bachovy kompozice. Překvápko se konalo i na půdě přeměněné v cvičebny a třešinkou na dortu bylo čekávané sklepení. Oči jsem mohla nechat na prastarém dlouhém žebři s halapartnami, které tu jako dobový hasicí prvek visí zřejmě od dob Masarykových. I sklepení tu přebudovali do sálů a učeben. Nakukujeme do Komorního sálu, abychom sešli ještě hlouběji do chřtánu katedry bicích nástrojů. Konečně! 

Klenbový sál má surové cihlové stěny a je dobrých 10 metrů pod povrchem chodníku. Vyráží mi dech. Učí se tu hrát nejen na bicí, ale i gongy, tam tamy, tamburínu, kastaněty či kravské zvonce. Zrovna tu cvičí dva mladíci a nemůžu se odtrhnout od jejich tašky, ze které vykukují desítky rozmanitých paliček. „Jů, to je jako z pohádky!“ vyjeknu, když mi zahrají na vibrafon. 

Když se pak chodbami hudební fakulty projdu sama, baví mě naslouchat za dveřmi a rozklíčovávat jednotlivé nástroje. Z okénka toalety se zahledím z očí do očí Platónovi, jež tu má vyrytou podobiznu. Uvědomím si, že medailonů myslitelů, které jsou rozseté nad druhou řadou oken, jsem si z chodníku nikdy nevšimla. Překvápkem pro mě je, že koncerty studentů na JAMU jsou veřejně přístupné a v drtivé většině zdarma. Termíny a témata jsou dostupné tady.

Milá JAMU, děkuju ti, že díky tvé rozpřáhlé náruči znám Brno o kousek víc a že už vím, ze kterých oken uslyším lesní rohy, flétnu či klavír, odkud se ozvou varhany a odkud bicí. Bylo mi ctí poznat tě zevnitř! A až příště půjdete kolem, můžete rozluštit, která z postav v průčelí, představuje alegorii Historie, Geometrie, Filozofie a Gramatiky.