Tou dobou jsem bydlela v Židenicích a vyrazila jsem se kochat. Historií, neznámem i židovským hřbitovem v Brně. Žádné svíčky, květiny a uhrabaný barevný písek. Hezky džungle vzrostlých stromů, vysoká tráva, vše pohlcující břečťan, který se plazí i po zemi a mezi ním vykukují zralé lesní jahody. Když přilepím oko k zrcadlovce, ozve se mi za zády přes mříže na chodníku mužský hlas, což v tichu způsobí mé nemalé cuknutí. „Fotíte umělecký fotky? Já se tam taky často chodím procházet, tak hezký den.“

Vydýchám to překvápko a vpluju mimo časoprostor. Nikdo tu není, jen vzpomínka na Peppi Kohn, Maxe Ticho, Netti Gansel, Malvinu Klinger, Moritze Löwy, Hugo Haase a spoustu dalších. Pozoruju otisky břečťanu, který se zahryzl i do náhrobního kamene. A pak si všimnu, že ke mně kdosi kráčí rázným krokem. Znovu ve mně zatrne, protože tu není zrovna cvrkot. „Víte, že zavíráme ve čtyři?“ vyhrkne na mě trochu nerudně. Asi bych to měla vědět, protože jsem se na otevírací dobu dívala, ale při focení se ztrácím v čase, tak poprosím o časový údaj. „Máte ještě čtvrt hodiny,“ a zároveň mě poučí, že fotit sice můžu, ale nesmím fotky nikde zveřejnit.

Když vzdávám vizuální hold místní atmosféře, je to pro hřbitov či pozůstalé znevažující? Navíc pár fotek z toho neudělá turistickou atrakci jako ze hřbitova v Buenos Aires. Myslím, že je dobré vědět, co v Brně máme za krásné místo.

P.S. Že neporušuju žádné pravidlo a fotky sem můžu dát, jsem si ověřila na rabinátu. Lepanec si tak zasloužím jen za to, že jsem neodolala těm zralým třešním vedle márnice.