Není to náměstí ani největší ani centrální. Přesto je nejen pro mě srdcem Brna. I proto tady, na Zelném trhu, začínám své procházky Brnem pro zájemce. Trh se tady konal odjakživa. Přesněji od 13. století. Ani za komančů nebyla trhová tradice přerušena a v době, kdy Praha s mávátky v ruce oslavovala první farmářské trhy, se v Brně jelo normálně dál. Prostě se dál chodilo na Zelňák. Nepřibyly žádné hipsterské stránky s kávou, sýry nebo kváskovým chlebem. Na stáncích rozsetých kolem kašny frčí suroviny.

Zelňák nejsou jenom dlaždice, podzemí a architektura. Zelňák jsou lidé a hlavně jeho trhovci. To ti staví své stánky i v létě za tmy. Aby až poběží lidé do práce, byli připravení. Jasně, i na Zelňák už dorazili překupníci, ale pořád tu natrefíte na pár mokykánů, kteří mají hlínu za nehty. Nezřídka tu prodávají 20 i 30 let a nezřídka přebrali štafetu po svých rodičích či prarodičích. 

Projít v létě Zelňákem nejde bez narvaného koše, ze kterého čouhá čerstvá nať fenyklu nebo pórek. Teda alespoň mně ne. I když si jdu jen pro salát nebo bylinku. Nikdo vám tu nic nenutí, ale chcete trhovce podpořit. Nejde tudy jen projít a pozdravit je z dálky. Zelňák je totiž nejen místem nákupů, je to společenská záležitost. Povídáte si se samotnými trhovci, ale zakecat se s dalšími zákazníky je tu též koloritem. Vyměňujete si tipy, recepty, ale i zážitky. Třeba jsem se tu dozvěděla o uzeném melounu a jak připravit rozteklé tvarůžky v mangoldových listech.

Tak samozřejmě, že tu mám své „oblíbence“. Emanuel Haška od Rousínova byl prvním, kdo na Zelňáku prodával dýně. Začalo to nevinnou prosbou jedné zákaznice (já to nebyla), jestli by jí pár kousků nevypěstoval. To od něj jsem brala surovinu, ze které vznikla má první kuchařka Což takhle dát si dýně. Beru od něj i mák nebo pokřivenou mrkev. Je totiž mnohem sladší, než ta rovná ze supermarketů. 

Naproti u paní Obenrauchové přiberu kadeřávek, křen nebo libeček. U pana Pavliše si prosím svazky voňavého koriandru (i s kořínky!), řízné rukoly nebo citrónové verbeny a neodolám mladé kukuřici nebo šalotce. Jako jediní mívají i černé moruše. U Františky Miklíkové vykupuju višně nebo meruňky. Rodina Kovářových z Kupařovic mě zásobuje rajčaty, paprikami, bramborami a květákem a u pana Sedláčka nevynechám jabka, petržel nebo vyloupané ořechy. Paní Čoupková zase mívá skvělý angrešt a nedávno jsem se nostalgicky rozněžnila nad bedýnkou mišpulí u úžasné paní Tučkové. "To vás musí bavit lidi," mávnou často rukou, když se jich zeptáte, jak můžou vydržet stát na stánku ve vedru i dešti.

Mirzoyanovi jsou z Arménie, ale Zelňák bez nich by nebyl. Tahají zeleninu a ovoce z Řecka i Maďarska, a dopustit nedám na jejich fazolky, černý rybíz, pruhovaný lilek nebo raritní kdoule. Mladým a neposedným přírůstkem se stalo Mezi poli z Olomouce, kteří vybočují v mnohém. Prodavač bude mít nejspíš dredy, nabídnou vám mrkev od hlíny, taky vodnici nebo průsvitná letní jabka, taky papírové sáčky místo mikroteňáku a jejich cedulky mají notnou dávku estetična. 

No a pak je tu zahradnictví Květoslava Brtníka, opáleného bodrého muže, který se na stánku zjevuje v pirátsky zavázaném šátku. Jejich stánek přetéká bazalkou, majoránkou, šalvějí i citrónovou trávou a skvělé mají saláty i máslové kedlubny. U pana Šťastného, který se - hodný svému jménu - stále usmívá, vybírám kořenovou zeleninu nebo petrželku či kopr. Zapomenout nejde ani na nepřehlédnutelného a hlavně nepřeslechnutelného Petra Baláka, jehož stánek je svatyní řepy červené i žluté, mangoldu a tun hrášku. Dovede dělat nejen vtípky, ale i skvělé kysané zelí nebo kvašáky. K tomu vám přibalí parádní recepty, no a z tvarů jeho mrkve se už červenal nejeden zákazník.

Když jste na trhu několikrát do týdne, za ty roky si ty jména zapamatujete. Pak taky můžete vědět, že někoho trápí neduh a když se objeví po několika měsíční pauze a výměně kolenního kloubu, ženete se k němu pozdravit ho. 

Zelňák je brněnský poklad. Proto jsem nechápala, že stránky www.trhynazelnaku.cz, které město spravuje, jsou tak ostudné. Fotky rozpixelované nebo prastaré a popisky k sortimentu musel psát někdo, kdo nesnáší trhy nebo zeleninu. Jinak nerozumím tomu, že používá sterilní výrazivo jako „kromě vlastních výpěstků nabízí zeleninovou a bylinkovou sadbu“. Někdo se na Zelňák opravdu rozběhne, když si přečte, že pan XY má „široký sortiment ovoce a zeleniny, květiny a natě“?

Na jaře jsem proto Brno – střed oslovila s námětem na zlepšení. Napíšu, nafotím. Odmítli to se zdůvodněním, že podle fotek, co mi zkoukli na webu, nedokážu vystihnout atmosféru. Už jsem naštěstí dost velká na to, že vím, co mi jde. Nezlobím se, že to nedělám já. Mohli si vzít profíka nebo levného nadaného studenta, ale ať z toho místa proboha vymáčknou autentickou jiskru. Po mé výtce web lehce vylepšili (rozuměj nahradili rozpixelované fotky těmi, kde člověku pod slunečníkem není vidět často do obličeje) a pořád je pro ně důležitější IČO než atmosféra. Nezbývá než doufat, že to natvrdlému městu třeba někdy dojde. 

Pět sezón jsem stepovala na trhu v Praze, takže vím, jaké to je, když se na trhu potíte pod žhavým sluncem, nepijete, abyste nemuseli odbíhat s kasičkou na záchod nebo když jste zmrzlí do morku kosti. Vím, jaké to je, narvat ráno auto k prasknutí, pak vyložit sortiment, sednout do auta a objíždět okolní ulice a hledat volné místo na zaparkování, protože městská část vám ho nezajistí. Ta práce je náročná, ale je to přesto nesmírně baví. Bez trhovců by Zelňák zpustl. To oni jsou jeho duší. Díky vám, že jste a na viděnou na jaře!

P.S. S foťákem jsem se na Zelňák vydala jen s velkým sebezapřením. Nechtěla jsem totiž náš intimní vztah zákazník-trhovec narušovat novinařinou. Fotila jsem je většinou tak, aby o mě co nejméně věděli.