Nejsou to zahloubaní postarší vševědové, kteří vám unyle odrecitují výklad. Průvodci vilou Tugendhat jsou vtipní energičtí nadšenci, kteří o ní diskutují i mimo pracovní dobu. Co je na brněnském architektonickém skvostu nejvíc baví a na co všetečného se jich už návštěvníci zeptali?

Při pohledu na vilu Tugendhat se subtilním ocelovým skeletem se nechce jejímu stáří ani věřit. Letos v srpnu oslaví ikonická památka zapsaná do dědictví UNESCO 90 let od svého dokončení. Ačkoli její tvůrce Ludwig Mies van der Rohe bývá označován za jednoho z nejlepších architektů 20. století, architekturu nevystudoval. Německý vyučený kameník a zedník tvrdil, že méně je více i že Bůh se skrývá v detailech. V jeho stavbě jsou ladné i radiátory, vypínače či technické místnosti.

Vilu si nechali postavit Greta a Fritz Tugendhatovi na pozemku, který Greta dostala věnem od otce, významného židovského textilního továrníka Alfreda Löw-Beera. Pokroková Greta se zajímala o architekturu a pro stavbu si vybrala Miese, jehož stavby už znala z Německa, kde pobývala v prvním manželství. Mies byl při návštěvě Brna okouzlený nejen polohou parcely, ale i neomezeným rozpočtem. Návrh dodal za 4 měsíce a samotná stavba pak trvala 14 měsíců (1929-1930). Manželé Tugendhatovi tu s dětmi žili do května 1938, kdy vilu i Československo z obav před německou okupací opustili a odešli do švýcarského exilu.

Ty bláho!

Michala Koláře potkávám v kanceláři při vyřizování emailů s návštěvníky jako prvního. Lukáše Václavíka zastihnu při dokončování prohlídky a za půl hodiny se z výkladu vrátí i Barbora Slivová. Tři z jedenácti průvodců vyzvedávám v podvečer ve vile Tugendhat a přesouváme se do jejich oblíbené, nedaleké a architektonicky zajímavé kavárny Pole. To ještě netuším, že tu zůstaneme u piva živě diskutovat dalších pět hodin.

„Poprvé jsem byl ve vile jako student před její hlavní rekonstrukcí, kdy tam nebyl nábytek a zas takovej zážitek to teda nebyl. Když to srovnám s momentem po rekonstrukci, kdy jsem měl nastoupit jako průvodce, tak to bylo teprve: ty bláho! To se mi vrylo natolik do paměti i do duše, že jsem si řekl: 'tak tady chci zůstat hodně dlouho',“ vzpomíná služebně nejstarší Lukáš.

Každý z nich je jiný. Ideálně se doplňují a nemají problém se navzájem podpořit, ale i sprdnout. Báře, která studovala muzeologii a teď si dálkově dodělává učitelství estetické výchovy, sedí role přísnější leč vlídné paní učitelky. Lukáš, který má za sebou studium uměnověd, je extrovertní srandista a Michal s dějinami umění v malíčku zase hravý intelektuál. „Na prohlídce jsem kultivovanější a profesionální, ale máme mladou energii a potřebujeme se vyblbnout,“ přiznává Michal. „Každej z nás je napůl herec. Čím víc to na prohlídce umíme rozehrát, tím ta prohlídka má grády a člověka pak dokážeme výkladem strhnout,“ doplňuje Bára.

Průvodce má za den jen dvě prohlídky, ale vzápětí zjišťuju, jak je slůvko jen relativní. „V rámci naší práce nejen provádíme, ale taky zvedáme telefony a vyřizujeme stovky emailů. Někdo z nás je na prohlídce, někdo chodí pouštět návštěvníky k brance, někdo vyřizuje rezervace,“ uvádí mě Bára do reality. Někdy tak může být průvodcovství v záplavě administrativy vlastně třešinkou na dortu. V kanceláři nemají call centrum, kde by se člověk jen věnoval telefonátům, čímž ospravedlňují občasné výtky návštěvníků, že se k nim ne vždy dá dovolat. Dozvídám se, že velká část návštěvníků si mylně myslí, že vstupenky jsou vyprodané na měsíce dopředu kvůli zájmu cizinců, ale šest návštěvníků z deseti tvoří Češi a Slováci, což se ostatně potvrdilo i v době po coronavirové krizi.

Pod palbou dotazů

Průvodci nemají jednotný text, který by se každý naučil. Nastudovat si můžou v místní knihovně řadu literatury včetně stěžejní knihy o vile. Také absolvují prohlídky s kolegy ze Studijního a dokumentačního centra vily Tugendhat, načež každý pak výklad uchopí po svém. Lukáš prozrazuje, že si výklad změnil snad už třicetkrát, aby neuvízl v uniformním kolovrátkovém stylu tak dobře známém z mnoha hradů a zámků. „Na vile je krásný to, že vás sama vede. Nemusíte začínat vždycky stejným textem. Můžete to různě kombinovat a lidem řeknete ve výsledku to stejný, jen jinde,“ líčí Lukáš, aby se nadechl a dodal: „Miluju na prohlídce střední školy! Jak je to jedna třída, fungují jako jedno těleso, a když najdeme společnou řeč, není to přednáška a monolog. My se o tom baráku normálně bavíme! Mám rád otázky, ale někdy je popichuju: hele zkuste si na to přijít sami. Oni přemýšlí, sdílí, co je napadne a je to skvělý! Když končíme, tak kňučí, že ještě né, nebo prohlásí: Já tady chci bydlet, musím říct tatovi ať mi to taky postaví! V takový moment si říkám, tak tady jsem odvedl asi dobrou práci.“

Podle Michala jsou prohlídky hlavně o schopnosti improvizace, kdy průvodce musí udržet pozornost a přizpůsobit se složení skupinky. Každý den je vile jiný a podle Báry se stačí podívat na skupinku návštěvníků a může odhadnout, jaké padnou otázky. Proč není v kuchyni sporák? Jak tady topili? A jak se dostali tak vysoko do skříně, když končí pod stropem? I to jsou dotazy prakticky založených návštěvníků. Bára oceňuje, že se v práci vždycky něco nového dozví. „Tím, že se o práci bavíme i mimo práci, rozšiřujeme si obzory a vzděláváme se pořád.“

Spolehlivě nejčastějším dotazem, na kterém se všichni tři shodnou, je sloupek vedle vany. Byla na něm páčka a otevíral se jím odtok u vany místo špuntu. Dalším evergreenem je, zda slavné návlekovače, chránící světlé linoleum od podrážek bot návštěvníků, jsou původní. Taky jestli se neuvolnili vstupenky anebo proč se vila nevrátila rodině, tedy otázky ohledně restituce.

A pak tu jsou dotazy, které nepatří do běžného repertoáru znalostí průvodce. Třeba kolik měří výška jednoho z travertinových schodů. Jaký byl výkon kotle na koks. Nebo jakou technologií byla rozřezána onyxová příčka z jednoho kusu na pět. I po letech průvodcovské praxe stále přicházejí nové překvapivé dotazy. „Třeba proč neměli v koupelnách věšáky. To fakt nevím,“ culí se Lukáš. Michal k tomu vzápětí dodává, že je lidské přiznat nevědomost. Nehrají si na to, že znají historii každého šroubku. Načež se podělí o odposlechnutou historku, kdy se prý přišlo na to, že věšákem je v koupelně nenápadné zábradlí kolem radiátoru.

Extrémně nákladná skromnost

Postupně si průvodci dohledali spoustu zajímavostí nebo nejasností. „Nová fakta někdy taky zjistíme, když se na prohlídce objeví nějaký pamětník,“ přispěchá se zajímavostí Lukáš. „Jednou jsem tak zjistil, že mám v prohlídce rodinu Karly Hladké, která tam žila 5 let po válce a vedla taneční školu. Mezi návštěvníky byli její dvě dcery a syn, který se ve vile dokonce narodil. Do té doby se ani nevědělo, že tam i bydleli. Hned jsme to, co nám říkali, sepsali a předali kolegyním ve Studijním a dokumentačním centru k archivaci.“

S průvodci se dá diskutovat nejen nad samotnou architekturou vily a její historií, ale i nad povahou Grety Tugendhatové či samotného architekta. Znají spoustu faktů i historek, o které se rádi dělí. „Některý návštěvník v ikonickém skleněném obytném pokoji (o ploše 237 m² s unikátními skleněnými „zdmi“ od podlahy po strop) vidí nepraktičnost péče o bílé korkové linoleum. Někdo spráskne ruce, že by nechtěl mýt tolik oken. Pro někoho je ten prostor sterilní. Ale dítě v tom ten potenciál, co Mies zamýšlel, vidí hned. Rozzáří se mu oči a běží dovnitř!“ popisuje Lukáš odpozorované momenty a dodává, že Miesovi šlo o to neuzavřít se při bydlení, ale sdílet prostor. I Michal přikyvuje: „Spoustě lidem přijde sterilní i dětská ložnice, ale pohled návštěvníků není úplný. Nejsou tam děti, jejich hračky a přirozený dětský nepořádek.“

Bára připomíná, že Mies také tvrdil, že nejkrásnějším obrazem je výhled z okna. „Proto jsou ty skleněné stěny orientované jihozápadně na brněnské dominanty a říká se, že je to jeden z nejhezčích výhledů na celé Brno.“ Michal pak zdůrazní, že nejenže Mies navrhl dům a kompletně celé vybavení interiérů (zejména ve spolupráci s Lilly Reich a Sergiusem Ruegenbergerem), ale vymyslel i výhled a zahradu. I když na složení trvalek v květinových terasách s ním pak spolupracovala místní zahradní architektka.“

Shodují se, že na vile je fascinující, jak je vlastně intimní, i když extrémně nákladná. Nutno dodat, že nákladnost spočívala ve výběru nejlepších materiálů a technologií. Bazén či zlaté kohoutky tu totiž nenajdete. Samotné ložnice jsou vyloženě sparťanské, což ukazuje na skromnost majitelů.

„Cenná je i technická stránka stavby. Technologie jsou v podstatě dodnes funkční. Ten dům nejen že vypadá, jako by byl dnes zrovna dokončený, ale může i po 90 letech fungovat!“ neskrývá obdiv Michal. „Těch rovin, v čem je vila unikátní, je hrozně moc,“ zamýšlí se Lukáš. „Rovina historie mě úplně nebere, protože podobnej osud měla spousta jiných hezkých budov. Ale pak všechny ty ostatní roviny. Estetická, interiérová, konstrukční. Že ten dům není navrhován, aby stál, ale aby byl k bydlení. Primárně se tam má člověk cítit dobře. Mies byl inspirován myšlenkou prostoru, který otevírá ducha a kreativitu člověka. Pak řešíte důležitější věci a ne povrchnosti. V tom je ten dům výjimečný. Není povrchní a okázalý.“ K domu zasazeném v kopci, kterého si z ulice ani nevšimnete a který nekřičí, to dost sedí.

Rodina s obývákem

Vila je krásná v jakémkoli ročním období. V létě, když je všechno kolem zelené tak, až to máte chuť sníst. Na podzim, když hraje listí barvami. Nebo v zimě, kdy je vše pokryté sněhem. Občas nějaký návštěvník přizná, že je tu po páté. „Tím, že je hlavní pokoj průhledný, tak splyne s okolím. Miluju moment, kdy se schází po schodišti do obytného patra a první, co uvidím, je pohled na zimní zahradu. To je pecka!“ nechá se unést Bára. Právě zimní zahrada mlží hranici s okolním světem. Díky otevřenosti prostoru, kde jsou dvě stěny skleněné, si tak nejste jistí, kde vila vlastně končí. Lukáš tu zažil situaci, že blesk při bouřce vyhodil elektřinu, takže prohlídku dolního technického podlaží dokončil s baterkou. „Zážitek taky je, když jste v obývací místnosti a přichází bouřka. Setmí se tam strašně rychle a úplně to promění atmosféru i uvnitř. Člověk si připadá jako v hledišti a svět venku je divadlem. Vrtochy počasí můžou ten zážitek z návštěvy dost zintenzivnit,“ přidává Michal.

Co průvodce baví na práci kromě samotné vily? „Kolektiv!“ vyhrkne Bára. „Fungujeme jako parta. Jsme kamarádi a pomáháme si, když se někdo z nás třeba stěhuje.“ Michal dodává, že i zdravé pošťuchování k utužování kolektivu patří. Podle Lukáše fungují až nápadně podobně jako rodina, řeší spolu mimopracovní věci a jezdí na společné výlety. Cení si i toho, že mají zajímavé uplatnění v oboru. Zdůrazňují, že partu netvoří jen průvodci, ale i pokladní. „I naše paní ředitelka je skvělá! Jednak má čuch při výběru lidí, a pak s náma má svatou trpělivost, protože má kancelář hned vedle nás. To je jako mít kabinet vedle své třídy! Je naslouchavá, stojí za náma a dává nám důvěru posunovat průvodcovské hranice,“ pochvaluje si diskuzní skupinka.

Protože žádný z průvodců tu nepracuje na plný úvazek, můžou rozvinout svou kreativitu i v dalších svých aktivitách. Bára vede na vile edukační programy a co se ve škole naučí, může okamžitě aplikovat v praxi. Lukáš se po práci barmana či kurýra, vrhl na restaurování nábytku. A Michal vaří v kuchyni vyhlášené kavárny, ale uplatňuje se i jako průvodce po dalších architektonicky zajímavých místech Brna. Mimochodem všichni tři jsou s širší partou průvodců součástí spolku, který se angažuje v záchraně sousední Arnoldovy vily. Nečekaně se do ní totiž zamilovali, když si je tam město coby průvodce vypůjčilo na jednorázovou akci. Nemůžu se ubránit dojmu, že vila Tugendhat měla štěstí, když se ke svérázné stavbě podařilo vybrat neméně svérázné průvodce, kteří jí vdechují jiskrný život.

Historie vily:
Vilu zabralo v roce 1939 gestapo a začaly první necitlivé úpravy (jako zazdění onyxové příčky nebo nahrazení mléčného skla ve vstupní hale zdí), aby sem v roce 1945 napochodovala ruská armáda, která tu ustájila i své koně. V poválečných letech vila sloužila několik let jako taneční škola a poté téměř dvacet let jako rehabilitační tělocvična pro děti s onemocněním páteře. V roce 1992 se tu podepsalo rozdělení Československa, aby v roce 1994 vila přešla do rukou města a otevřela se veřejnosti. V roce 2001 byla zapsána na seznam dědictví UNESCO a v letech 2010 až 2012 proběhla její důkladná a velmi povedená rekonstrukce včetně inventáře. Jedná se o jedno z nejpovedenějších světových děl moderní meziválečné funkcionalistické architektury.