Při procházkách se ptám, kde jste v Brně ubytovaní a jak jste spokojeni. Mapuju si možnosti, které můžu dalším doporučit. Když mi první pár řekl, že se ubytovali na Svoboďáku, protáhla jsem obličej. Největšímu a nejprofláklejšímu náměstí v Brně se, kdykoli můžu, vyhnu. Ten podnik jsem si vygooglila a v hlavě mi běželo: tohle máme v Brně, jo? Jelikož doporučit chci dalším jen něco, co jsem sama ochutnala (zde viděla), dotázala jsem se, jestli bych mohla do pokojů nahlédnout. Neodpověděli a já to pustila z hlavy. Do chvíle, než se tu ubytovali další hosté. 

Nabídce nahlédnout do pokoje s hosty se nedalo odolat a já musela přehodnotit, že Svoboďák nemusí být ve všem povrchní a lajdácký, protože turisti… Apartmánům U Tomana jsem se ozvala znovu. Tentokrát zareagovali a pustili si mě přes práh. Jasně že to mohl být další tuctový nebo nedotažený hotel, ostatně zprzněný Avion je odtud coby kamenem dohodil. Jenže tady to pojali jinak. S neotřelým nápadem, citlivě k historii a hlavně s důrazem na detail a precizní kvalitu materiálů nechali v roce 2019 zrekonstruovat funkcionalistický dům pocházející z roku 1899 a navržený Osvaldem Polívkou (mimo jiné autor Obecního domu či Nové radnice v Praze). Patra dole provozoval kavárník Emanuel Toman od roku 1924 a v jeho šlépějích pokračoval i syn Otakar, který získal v Brně jako první kavárník licenci na výčep piva. 

Za socíku to bývala po znárodnění cukrárna Nitra, pak obuv a hudebniny, kam jsem si chodila poslouchat ukázky skladeb, než si to cédéčko koupím. První dvě patra jsou po kompletní rekonstrukci pivnicí s nádhernými klenutými cihlovými stropy, které se krčily pod sádrokartonem. Bar oplývá černotou a mísí se tu industrialismus s historií. Podlahy jsou olejované a ručně škrábané, aby působily staře. Pokud byste propadli nostalgii, graffiti na okenních výklencích, venkovních stolech i záchodech vám připomenou současnost. Když spatříte schody do patra, popsané jmény těch, kdo po nich v historii chodili, tušíte, že jste ve výjimečném místě. Jan Werich, Rudolf Těsnohlídek, Nataša Golová, Karel Engliš, nebo Vladimír Menšík….  Pivem to tu nekončí, ale vlastně začíná. 

Následujících pět pater je proměněných v apartmány. Každé patro vystihuje jedno téma typické pro Brno. Začínáme od shora, kde je apartmán jediný, ten lázeňský. Lázně k Brnu patří, jelikož jen část obyvatel žila v bytech, jejichž součástí byla i dnes samozřejmá koupelna. I o tom na procházkách Brnem mluvíme. To, co bylo dřív nutností se až posléze stalo místem k hýčkání. Apartmán má kuchyni i ložnici schované za lehounkou záclonou, vybaven je obří koupelnou i saunou, a hlavně pak velkorysou terasou, kde máte Brno doslova na dlani.  

O patro níže nahlížím do apartmánů s tématikou kasemat z pevnosti Špilberk. Sado-maso je tu pojato jemně a zdá se, že si včerejší hosté hru s bičíkem tak oblíbili, že si ho odnesli na další hrátky. Černé detaily a zrcadlo nad postelí pokoji sluší. Když sestoupím o další patro níž, ocitám se v uměleckém apartmá. I hudba k městu neodmyslitelně patří jako mistr Leoš Janáček. Oči nemůžu odtrhnout od klavírního křídla, které věnovalo Národní divadlo v Brně. Volně stojící vana v koupelně hraje sólo jako to zajímavé moderní křeslo.

Schodištěm s původním zábradlím scházím do funkcionalistického patra, které nabízí tři pokoje. Mohli je zařídit stejně, ale vyhráli si s každým jinak. Nechybí typický trubková křesílka, mahagonem obložená postel, podsvícená onyxová koupena s dobovou sprchovou baterií inspirovanou vilou Tugendhat. Knihovně, která je součástí každého pokoje, je tu věnován obzvlášť velký prostor. Ach ano, Puškin a Čechov… Bála jsem se hluku z náměstí, ale je tu klid.

Zbývá patro poslední, to nejnižší nad pivnicí. S tématikou Moto GP, tedy proslulým motorkářským okruhem Velké ceny. Pokud dámy právě chtějí ohrnout pysk, zadržte. Tohle patro mě jako ženu bavilo nejvíc! Baví mě komponenty motorů na policích nebo části motorek čouhající ze zdí. Baví mě nerezová vana, která tu není na olej, i pracovní lampa s klikou posunující výšku svítidla po zubaté tyči. Baví mě výška stropů, záclony až na zem, místy otlučené zdi na cihlu a původní repasovaná okna. Baví mě ladnost, se kterou je to tu zařízeno tak, aby si na své přišli dámy i pánové. 

O tom žádná, že je to tu zajímavý, propracovaný a luxusní. Taky je to mezi pokoji a tématikou pater proměnlivý od barvy stěn, použitého nábytku, materiálů, vodovodních baterií až po postele. Jasně, že to šlo udělat uniformě, jednodušeji a levněji. Jsem ráda, že měl někdo v Brně koule tohle zrealizovat a neřekl si v půlce, že takhle už to stačí. A teď prosím fanfáry pro borky z Identity Designers, které parádně vyšvihly interiérový design a ač žijí v Londýně, nezapomněly na Brno, ve kterém studovaly. Ivaně a Dagmar se podařilo, že si nocování na Svoboďáku představit už dovedu.