Má rozverná revoluce

Do svébytného světa psaní se dovedu ponořit za jedné podmínky: mám kolem sebe ticho. Venku neřinčí ani tramvaje ani sbíječky a nad hlavou mi nedupe čtyřhlavé stádo. Jenže když ve starým baráku chytnete jako souseda bezohlednýho hlučnýho pablba, můžete se jít klouzat. Ale kam, v listopadu, když jsou navíc vládní pandemické zavíračky všeho?

Po dvouměsíčním řízení se dobrou radou „na to si zvykneš“ mám poruchy spánku i cukání v tváři, a tak mě napadlo záchranné řešení. S Adamem Vodičkou jsem dělala loni rozhovor a vím, že má pochopení pro všechno neobvyklé. Kromě jiného má na svědomí hotel Anybody. Nejstřelenější hotel, co si dovedete představit, o deseti pokojích v krásném pavlačovém paláci na tom nejlepším místě. Na Zelňáku. Do detailů vymazlený s mnoha kulišárnami. Píšu mu svůj zběsilý dotaz, zda by mě do nějakého koutku jednoho z pokojů nepustil občas psát.

„Co se sejít hned zítra, aby sis vybrala, který by se ti nejvíce líbil? Budu mít velkou radost, když bude prázdný hotel alespoň nějak k užitku, protože je to už smutné,“ reaguje Adam okamžitě. Ochota, nezištná pomoc, a ještě k tomu radost?! Vítej v Brně!

Vede mě chodbou a odemyká dveře od pokoje s nápisem Rozverná revoluce. Asi bych měla zmínit, že žádný z pokojů tady není z kategorie „normálních“. Každý má svébytný název a hlavně téma. Anybody je hotel zážitkový, leč neradno ho zaměňovat s hotelem hodinovým. Propracovaný koncept, kde pokoje jsou kulisy a páry v nich hrají role, (jak moc, to už je na nich) je tomu na hony vzdálený.

„Dalekohledem toho sice v protějším zavřeném hotelu teď moc neuvidíš, ale zato si můžeš sednout na oblázkovou pláž, když budeš mít chuť…,“ uvádí mě Adam do jiné reality. Koutky pusy se mi roztáhnou, protože ten pokoj je nejen tichý, ale hlavně boží!

„Jestli chceš, klidně piš i v posteli, stejně je musíme převléknout do čerstvých, než otevřeme,“ ponoukne mě. Já tady můžu i spát? Jako že tady můžu i bydlet? Chvíli musím strávit ten pocit, kdy prosíte o zrnko a dostanete plnou ošatku. Tak jo, beru, ale mám jednu podmínku. Až se zase hotel za pár dnů probere k životu, přidám se k úklidové četě a pomůžu pokoje před otevřením uklidit.

Když si doma balím uzlík nejpotřebnějších věcí, přistihnu se, že cítím v břiše přesně ten pocit, který mám před každou cestou do neznáma. V průseru mi do klína přilítla možnost poznat Brno tak, jak ho neznám. Dovolit si dělat věci, co běžně nedělám. Jsem cestovatel ve svém vlastním městě.

Zapomeňte na všechno, co v hotelu běžně potkáváte. Na visačky na kliky s nápisem „do not disturb“, noční stolky nebo televizi. Anybody funguje na jiné vlnové délce. Rozevírám okenice a nadechuju se mrazivého ranního vzduchu. Když máte výhled z nejvýše položených oken na Zelňáku, vaše dny jednoduše nemůžou být stejné jako doposud. Dalekohled, který je v mém pokoji proprietou stejně samozřejmou asi jako ručník, dneska nechávám bez povšimnutí a beru si do rukou divadelní kukátko. To Adam splašil na francouzské riviéře stejně jako trochu těch šutrů, co tu mám na pláži. Sonduju okna na druhé straně náměstí. Když se tam nic neděje, sjedu kukátkem dolů na chodník, kde můžu pozorovat cvrkot na tržišti. 

Jenže ještě zajímavější je pozorovat holubí gangy z okolních střech. Jak si to vyříkávají a pak se vznesou k tanci do vzduchu. Zvykám si na pravidelnost konejšivého odbíjení zvonů ze staré radnice. Za pár dní už budu vědět, kdy náměstím prochází pošťáci z hlavní pošty s taškou na kolečkách a kdy vybírají koše popeláři. Až se mlha rozplyne, pozoruju na obzoru lesnaté hvozdy.

K večeru, když si chci vyčistit hlavu od psaní, zabrouzdám v erárním iPadu, který tu hosty provází scénářem. Při překlikávání playlistů si všímám, že se současně mění i barevná nálada pokoje. Dost vymakaný. Asi hodinu si s tím vydržím hrát. Jako vy byste nechtěli okusit „Světla hongkongského taxíku“, „Bludičky v lese“, „Výslechovou žárovku“, „Nový rok na Times Square“ nebo „Svíčky na dortu“???

Nikdo tu za zdmi není, tak hudbu můžu osolit. Můžu tančit i zpívat, což taky dosytosti činím. V tom se  vynoří vykopávka Neunundneunzig Luftbalons (99 nafukovacích balonků). Hit od Neny mi okamžitě vybudí pubertální vzpomínky. Tančím do zběsilého rytmu po celém pokoji. Část nečekaného vystoupení se odehrává u stěny, kde mám pódium s aktuálně nastaveným světelným parkem „1000 miligramů LSD“. Bosky vyskakuju na postel, kde pokračuju energickým finišem. Po děkovačkách sebou buchnu do měkkých peřin na záda a chechtám se nahlas.

Kdy jsem tohle dělala naposledy? Jenže pak vkročím do oblázkové části pokoje, abych se pokochala nočním výhledem z okna. Děsně to studí a záchvat smíchu je tu znovu. No, on tomu dost možná pomohl ten drink z minibaru.

Už pár dnů mám díky hotelu Anybody nakřáplou identitu. Stihla jsem tu už být dobrodruhem v džungli, estrádní umělkyní v parádní černé koupelně, mořeplavcem umně čtoucím v arších map, hvězdopravcem čtoucím v mlhovině i tanečnicí u tyče. S Adamovým svolením jsem totiž už směla nakouknout po večerech do všech deseti pokojů. Usmívala jsem se nad detaily a žasla. Jde tohle vůbec vymyslet? A tak jsem si postupně dávkovala pokoje, jako když si vychutnáváte vzácnou bonboniéru. Tak který dneska?

No jasně, že jsem je postupně všechny protančila! A taky se o sobě leccos dozvěděla. Nahlížela jsem do klobouků, pokoušela se rozluštit, k čemu je tahle hra, otevírala tajemné pytlíčky i šuplíky, zkoušela si doplňky a se zvědavostí odhrnovala závěs. Neskutečný večírek na Zelňáku…

V mých vzpomínkách zůstane doba strávená v Anybody zavrtaná hodně hluboko. Našla jsem tu klid na práci i hřiště. Našla jsem tu víc Brna i víc sebe. Našla jsem nejvíc mi na míru šité doma. Nakonec jsem v Anybody strávila 9 týdnů a napsala tu ¾ nově chystané knížky.