Místo, od kterého jsem byla kousek mnohokrát, ale neměla o něm ani zdání. Mariánská poutní kaple nad Starou Líšní, které místní neřeknou jinak než kostelíček, mě lákala od chvíle, co jsem se o ní dozvěděla. Stojíte na samotném okraji Brna, kdy za zády máte hvozdy počínajícího Moravského krasu, před vámi jsou širé lány, za kterými v prosvítá silueta Pálavy. Z Brna nevidíte nic, na co jste zvyklí. Žádný Špilas ani Petrov. Žádná chladící věž. I z komínu spalovny je vidět jen jeho špička. Dole pode mnou rozpoznávám zámeček rodiny Belcredi, kde jsem měla kdysi svatbu, a nad rodinnými domky na kopci je řada paneláků. Žádné hnusné sídliště, jen jedna řada. Celé Brno je vlastně za tou hradbou schované.

A pak je tu samozřejmě ona kaple. V polích. S křížkem. S pár stromy a kameny kolem. Prostá ve své kráse. A to ticho! Není slyšet žádná silnice, žádný ruch města. A ta energie! Chce se vám tu pobýt. Sednout si na mez a kochat se. Zavřít oči a poslouchat bzukot včel, kokrhání kohoutů nebo husí kejhání. Ne nadarmo byla Líšeň, když ještě nebyla připojená k Brnu, proslavená husím chovem.

Starší pár sedí na lavičce, kde mají opřené berle. Puberťák přijel na kole, taky si tu sedl, aby čučel do mobilu. Pak se tu zjeví mladý pár se psem a za chvíli přijede holka v bílých šatech bez ženicha. A taky tu jsou dvě čupr důchodkyně s kšiltovkou, co si donesly polštáře pod zadek, aby je nestudil kámen. Dám se s nimi do řeči. Jsou tu prý každý den, protože tu nedaleko bydlí.

Vypráví, jak pozorují návštěvníky, kteří se každý den mění. Někdy jsou to prý rodiny s dětmi, někdy pejskaři, někdy cyklisti, někdy fotografové. Občas prý někdo otravuje s dronem. Když si od nich beru tipy, kam jít v okolí mimo hlavní turistické trasy, přidá se k nám další žena. Pamětnice, co tu vyrostla. Když vypráví, jak tu rostl sad pěti set třešní, zavírám oči a přestavuju si tu krásu. Teď tu je jen pár vysazených třešních mimin. Až se vám bude chtít nasát klid, zajděte si sem. V máji se tu o sobotách konají večerní mše.