Dno brněnského gastra

Projdu chodbou s tabulkovými reklamami na Starobrno. Vejdu dovnitř a na pár vteřin zaváhám. Něco je tu divně. Jsem ve velkém sále, který by se nemusel stydět být tělocvičnou. Mám pocit, že tu zůstala mlhovina kouře z dob, kdy se ještě uvnitř smělo kouřit a sedí tu pět podroušených postav. Každá u svého stolu. Všichni civí buď otupěle před sebe nebo na obrazovku s přenosem tenisu. Když nemluví komentátor, je tu hrobové ticho.  
Ušla jsem kus cesty a chtěla si dát rychlý oběd, ale teď mě nějak přechází chuť. V tom se ozve dobrodruh ve mně, který mi připomene, že to má být legendární místo, kde se za první republiky scházeli Sokolové, tak přece nebudu cimprlich.


Odlepím se od vchodu a vykročím k pultu. 
Týpek, co sedí před barem, a díval se taky na tývku, přejde za bar a pohlédne na mě smutným pohledem, ze kterého je patrné, že jeho práce je za trest. Poprosím o specialitu podniku, svratecký guláš s bramboráčky. 
Aha, nemáte… Cože bych si místo toho měla dát? Vepřové se zelím?
Rozevřu jídelníček a znovu váhám, jestli nemám co nejrychleji zmizet. 

„Je to se šesti knedlíkama,“ vynoří se z útrob vedlejší místnosti další týpek, který se připojuje k orodování za vepřové se zelím. „Nebo si dejte tu Katův šleh, dneska jsem to vařil.“ 
Aha, tak ten pán, jehož pracovní oděv silně připomíná dělníka, který má co do činění s maltou, je kuchař. Jestli jsem někdy zažila situaci, kdy je lepší kuchaře, který vám připravuje jídlo, nevidět, tak toto je jedna z nich. 
Vnitřní dobrodruh mi dovolí připomenout, že na Srí Lance jsem přece taky jedla s dělníky v lidové jídelně. Rukou. Protože je třeba zažít atmosféru každého místa.
Ano. A taky jsem pak velmi často s opoceným čelem dřepěla mezi čajovníky.

Probírám se mezi jídly, z nichž mnohé jsem neviděla dobrých dvacet let. Kung pao s rýží, kuřecí steak s broskví a sýrem….
Odvážně objednávám topinku s masovou směsí a pivo. 
„S sebou, že?“ utvrzuje se týpek za pultem. 
Nechápu, proč ho má odpověď překvapuje.

Na záchodech nacházím jednu kabinku zamčenou, v druhé je přes prkýnko natažený papír s nápisem „mimo provoz“ a v té jediné funkční vynesli koš asi naposledy před týdnem.
Když se vracím, do sálu zrovna vejde mladý pár. Zarazí se, prohlédnou si zdejší figurky a vycouvají. 
Hrdinně se zasunu ke stolu se zeleným ubrusem a tím ztropím v místnosti nebývalý hluk. Pohlédnu na zeď s reklamou na zelenou. Tu barvu tu mají viditelně rádi.
Všímám si, že ta starší dáma, které na stole trůní kromě piva i sklenice se silnějším povzbuzovadlem, právě tahá noviny s pod rukou muže, sedícího u sousedního stolu, který na nich dřímá. Nejde jí to.
Tvl kde to jsem? Jakou podivnou smyčkou v časoprostoru jsem se ocitla v dávno zapomenutých dobách?
Pak vstane mužská postava nalevo. Zavrávorá. Načež mě propichují oči z popelavě šedého obličeje. Za tento výraz by se nemusela stydět nejedna postava v Majoru Zemanovi.  

Jenže to už mi kuchař plavným krokem přináší mou topinku. 
„Byla jste milá, tak jsem vám trochu přidal,“ vysvětluje tu hromadu na talíři. 
„To jste ani nemusel,“ nutím se do rozpačitého úsměvu, neboť vím, že to nedojím. Teda ne, že bych neměla hlad.
Za chvíli za sebou způsobně zasunu židli, pohlédnu na balkonek, na kterém zřejmě hrávala hudba o zábavách a všimnu si i hodin na stěně. Něco je tu…. Jo aha. Nejen že jdou o dvě hodiny a něco pozadu. Vteřinová ručička jde pozpátku.

Toto není úryvek z hororové povídky. Toto je zápis mého čerstvého zážitku z jedné pohostinské provozovny v nedělní odpoledne v malebné brněnské čtvrti Komín. S přehledem zatím můj nejbizarnější brněnský zážitek.