Přiznávám, mám rezervovaný vztah k vile Stiassny. Byla jsem v zahradě už dvakrát, na prohlídku sbírám zatím odvahu. Pokaždé mě zastaví podivně stísněný pocit. Z toho nesmyslně pichlavého plotu, co ji z ulice lemuje. Z těch laviček, co tu razí. Z upjatě pravoúhlých cest v zahradě, kde postrádám živelnou divokost. Že by tak působila jen v zimních měsících? Padá tu na mě pocit povýšenosti a přemýšlím proč. Možná proto, že vila je vlastně s mramorovými krby, štukou a dřevěným obložením zakamuflovaným zámkem a průvodci mají potřebu chodit v kostýmech?

Neubráním se srovnání. Jasně že s Tugendhatkou. Ta nepotřebuje vysoké ani ostnaté ploty, i když je hodnotově nesrovnatelná. Nepotřebuje okázalost v podobě tak obří parcely, bazénu, tenisového kurtu ani vrátnice. Nepotřebuje umetenou pravoúhlost.

Vkročila jsem do café Ernst, kavárny, která tu loni vznikla na počest architekta Ernsta Wiesnera. V liduprázdné místnosti mé oči rozpačitě těkaly ze starých klik a kliček po moderních elektrických zástrčkách, kolečkách radiátorů i po moderním světelném parku. Proč to nesladili?

Jak to máte s vilou Stiassny vy? Jaké ve vás budí dojmy? Je třeba ji vidět i zevnitř, abych ji konečně pochopila? Neměla paní Hermine Stiassny oslovit spíš jiného architekta, než toho specializujícího se na střídmý funkcionalismus?