Na ulici i v kostele. V podchodu i v parku. V koupelně i v ordinaci lékaře. Tam všude se hrálo, zpívalo a mnohdy i tančilo. Unikátní hudební smršť zvaná Maraton hudby se Brnem přehnala minulý týden, kde se mísily žánry od rocku přes jazz po balkánskou dechovku.

Brno, které je díky své pestré škále hudební scény od roku 2017 jediným českým kreativním městem hudby v rámci UNESCO, (si) baví hrát a Maraton hudby to dokazuje. V rámci 6. ročníku se na 35 pódiích odehrálo 250 koncertů, přičemž drtivá většina z nich se konala zdarma a pod širým nebem. Po čtyři dny jsem vyrážela odpoledne či v podvečer na trať a oddávala se pestrým hudebním experimentům.

Dvacet žánrů mělo na starost patnáct dramaturgů, což nejsou teoretizující rozumbradové, nýbrž samotní hudebníci, skladatelé, vydavatelé či pedagogové, kteří hudbou žijí. Ať je to vedoucí hudební redakce rádia Proglas Milan Tesař nebo Martin Kyšperský, frontman Květů, který tvořil rock scénu. Děkanka JAMU paní Barbara Maria Willi nebo Honza Polyak, který se coby Rom a hudebník postaral o romskou scénu. Folklorní scénu zase připravila Marie Hvozdecká, která jako folklorní redaktorka českého rozhlasu přesně ví, co frčí.

Na Maratonu hudby je kouzelné také to, že prostor dostávají nejen špičkoví profesionálové, ale i začínající, kteří, ač se hudbou neživí, se jí věnují na dobré úrovni roky. Překvápkem pro mě bylo, že podhoubí organizátorů tvoří nadšení studenti či čerství absolventi hudebního managementu zdejší Janáčkovy akademie múzických umění. S oblibou vymýšlí nová netradiční pojetí, která vytrhnou ze zaběhnutých kolejí jak samotné hudebníky, tak posluchače a neváhají zapojit brněnské hudební i divadelní instituce, jako je Filharmonie nebo Národní divadlo Brno.

Den první

Energickým vystoupením Cirk La Putyka s akrobatickým představením Kaleidoscope byl odpálen povedený začátek. Poprvé v životě jsem zavěsila na krk kartičku „press“. Jenže těm prďolům v prvních řadách jsem si tam stoupnout prostě nemohla. Takže jsem si ji zastrčila zase do výstřihu a chvíli s foťákem balancovala za zadními řadami rozkročená mezi okrasným betonovým truhlíkem a barovou stoličkou. Nakonec jsem sebrala odvahu, protlačila se o pár řad dopředu a šla zaclánět ve výhledu dospělým. 

Socha koně s přezdívkou žirafa to odpoledne měla vážnou konkurenci v podobě růžového slona. Létalo se do vzduchu, skákalo se, balancovalo, kulily oči a zatajoval dech. Šminky i pot, barvy i emoce. Úžasní borci a borky rozdávali radost a nemělo to chybu. Prostě la bombastik!

Z Moraváku jdu za roh na Jakubák, kde už válí na kytaru v ordinaci polský busker Mariusz Goli. Pódia v podobě vtipných kulis pokojů rozsetá po ulicích centra už tři roky k festivalu nezapomenutelně patří. Na svědomí je má výtvarnice Kateřina Šedá a letos k ložnici, obýváku, koupelně, dětskému pokoji a garáži přidala covidově tematickou ordinaci. Přemýšlela, jak buskery dostat do Brna a udělat jim to zábavnější, a myslím, že se jí to rozhodně povedlo!

Poté, co si vystojím čtvrthodinovou frontu na pivo, konečně můžu usednout na obrubník,  zahnat žízeň a zaposlouchat se do buskerského tria akordeonistů. Pak pokračuju na nádvoří Staré radnice, kde se o pohodu postaral SwingHouse Orchestra. Sedí se v plážových lehátkách, na schodech, kašně i v křesílkách a před pódiem se tančí. Malí i velcí. Hubení i korpulentní. Klidně holka s holkou. Všichni si to užívají, když se z pódia ozve „Následující skladba by se dala přeložit jako Jebni to tam!“ Zůstala bych tu do konce večera, ale nechci si nechat ujít americkou bluesovou divu Juwanu Jenkins, která koncertuje na nádvoří Místodržitelského paláce. Energická žena s vlasy po pás si zuje lodičky už při první písničce, kdy roztleská publikum. Dojetí z prvního možného koncertu po covidové nucené pauze nedokázala skrýt a prožívám to s ní.

Den druhý

Přijíždím na Čáru pod hodiny, kde zrovna v koupelně hraje Jiří Bouda na africkou harfu kora. Zírám na něj jak puk a nejsem sama. Do zenu hodil nejrušnější brněnskou křižovatku. Lidé se zastavují, dětí nosí peníze do velkého žlutého lavoru a mám pocit, že ten západ slunce je dnes nějaký zářivější. 

Romský stage na Dominikánském náměstí mě bavil víc díky možnosti pozorovat obecenstvo. Zlaté řetězy na zátylcích, kruhy v uších a značky řvoucí z bujného poprsí nechyběly. Odsud mě to odvává do Divadla na Orlí, kde přičichnu k hudbě karikaturisty Miroslava Kemela. S hostujícím Vladimírem Javorským to vlídné pohlazení duše nemá chybu! „Cítím se silnější, když síly ztrácím…“ z písničky Ryby a raci mi zalézá pod kůži. 

Propletu se hloučkem lidí a prchám k Janáčkovu divadlu, kde už rozehrává první melodie Fanfara Transilvania. Dechový orchestr z Rumunska. Vlažný začátek urychlí saxofonista, seskočivší z pódia mezi lid a pak už to jede. Batoh shodím z ramen před sebe na zem a tančím jak o život. I paní vedle mě tančí, seč může, i když má berle. Na takovou hudbu se totiž nešoupe úsporně nohama jako při technu. Na takovou hudbu se kolena vyhazují do výšky pasu, běhá kolem vlastní nebo cizí osy, berou do kola neznámí lidé, juchá i jásá. Moravákům se na balkán trsá dobře a nit jsme na sobě nenechali suchou. Odskakuju na Dominikánský stage, kde to finišuje česko-kubánská Mezcla Orquesta v rytmu salsy, abych se nakonec vrátila k Janáčkovi a noc zakončila balkánskou tečkou v podobě DJ’ského dua Malalata. Vleču se domů a cítím bolavé nohy. Inu maraton…

Den třetí

Brankou z ulice vejdu na Žlutém kopci do sadu a ošiju se. Toto nevypadá na vstup do podzemních vodojemů. Nevypadá, ale jsem správně! A tak mám překvapivě prohlídku s historickým výkladem i koncert v jednom. Čelist mi spadne, když sejdu po schodech do ztemnělého prostoru s cihlovou vysokou klenbou, kde jsou nejrůznější průzory a kde po chvíli začne hrát jeden z nejlepších akordeonistů Jakub Jedlinský. Sedí na židli, kam dopadá jen chabé světlo z mihotajících se čajových svíček kolem.  Zážitek snoubení hudby i architektury je to dechberoucí!

Do města jdu přes Špilberk, kde se zastavím u Alberta na pivo. Jak praví kolemjdoucí, je to nejpoetičtější výčep v Brně. Když chci přes Dominikánské náměstí jen proběhnout, zaujme mou pozornost vystupující alternativní skupina Budoár staré dámy. Jejich píseň Pustopad mi zní v hlavě doteď. Zůstala bych déle, ale nechci si nechat ujít belgické uskupení Spilar, zpívající ve vlámštině. Ještě netuším, že to bude jeden z nejhlubších zářezů festivalu. Čím mě dostali? Svou normálností, vděčností, že můžou zpívat pro někoho, kdo jim ani nerozumí, zvláštními instrumenty i kompozicí skladeb. Taky písničkou, do které zakomponovali text z roku 1540. Myslím, že s sebou dovezli mnohem víc než hudbu.

Čas zaběhnout do Myší díry omrknout dětský busking v dětském pokoji. Štěstí mám na čtrnáctiletého bubeníka Tomáše z Písku, který rozpačitě ustál i komentáře přiopilých homelesáků v publiku. Vracím se do centra a v rámci gurmánského programu si dávám holandský řízek v bulce s tatarkou a okurkou, neboť nejen hudbou je člověk živ. Pak usedám v třetí řadě Divadla na Orlí, kde se nechám uhranout dvěma neposednými hlasy i violoncelly. Říkají si Tara Fuki, jsou ze severní Moravy, vznikli v Brně a zpívají v polštině. Z poslechu mě vyruší chlápek, který se vedle mě objeví s cinkajícím batohem a ptá se, jestli nemám zapalovač. Když neuspěje ani u dalšího posluchače, jde se rovnou zeptat k podiu. Tvl! Jedna z žen to pohotově okomentuje, že telefonní čísla budou rozdávat až po představení. 

Potichu se vytratím, abych přeběhla zpátky na Biskupský dvůr, kde pod ztemnělou oblohou ozářenou věžemi Petrova vystupuje vokální kvintet Kata z Faerských ostrovů. Možná mi došly síly, možná to na mě bylo až moc líbezné. Možná měli ten den velkou konkurenci.

Den čtvrtý

Chtěla jsem se flákat (= o všem psát report), ale nakonec jsem se rozhodla vyrazit a dala si na vyklusávání program zaměřený na děti ze základních uměleckých škol. Beru to přes Alfa pasáž, kde se koná Pianoštafeta. Přihlásit se mohl kdokoli, aby předvedl své umění. Sedmileté Julii za pianem čouhá jen hlava a boty. Učí se teprve rok a vyrobila si k doprovodu hračku „rybofon“. S parádou se předvede i její učitelka Sára a další žák, co se právě dostal na konzervatoř. 

Na Jakubáku zastihnu buskera Samuela Rychtára, který mě odzbrojí, jak bez zábran a studu komunikuje s obecenstvem. Z vedra ulice prchám do chladu kostela na Jezuitské za rohem, abych se nechala unést hudbou vyluzovanou čerstvým absolventem konzervatoře Filipem na slavné švýcarské varhany. Odtud to beru přes Orlí, kde celou ulici roztleská stepovací ansámbl pod vedením devatenáctiletého mistra světa Tobiáše Košira.

S pivem se nakonec zanořím do plážového lehátka na nádvoří Staré radnice, kde hrají žáci Základní umělecké školy Pardubice se svým učitelem, co si říkají Crazy Saxophons. 

Po čtyřech dnech a 17 hodinách pobíhání mezi hudebními žánry a nasávání atmosféry v rámci Maraton hudby Brno dorazila únava. Bylo to náročné, obohacující i naplňující. Nestihla jsem toho spoustu, ale tu radost, kterou jsem zažila, spojenou s úžasem, že jde něco takového vykouzlit i zažít, si budu dlouho pamatovat. Letošní Maraton hudby byl nejen plný slunce, ale i vděčnosti, že je možné si po dlouhé době užít parádní kulturní akci, která je v Brně jednou z klíčových a neměli byste ji příště minout.