Chodila jsem kolem něj roky a vždycky byl zavřený. Krcálek na Pellicove s nápisem Asphalt Cycling Lab budil mou zvědavost pokaždé, když jsem na výlohu tiskla nos. Prostor široký necelé tři metry a dlouhý jen o něco víc ukrývá kafe mašinu na žlutém pultu, smaragdově zelenou sedačku, diskokouli na stropě a kolo zavěšené na stěně. Je to nejmenší kavárna v Brně? Proč tu není napsaná otevírací doba? A točí se ta diskokoule někdy?

Když jsem letos na jaře potkala na přednášce v Kumstu Tomáše Hlivy, zjistila jsem, že stojí nejen za vizuálně vymazleným časopisem FOTO, ale právě i za mistériem na Pellicove. Pak už stačil další brněnský kamarád, který drandí na kole a já si řekla, že bych ráda poznala partu cyklo našenců s klubovnou na Pellicove, kteří vyráží pátek co pátek bez ohledu na počasí.

První zářijový pátek jsem jediná, kdo dorazil bez přilby. Zato se zrcadlovkou, takže můžu zaznamenat, jak funguje jeden ze silničních cyklo klubů v Brně. Ten, kde to není jen o výkonech, ale i komunitě a sdílení. Dveře Asphalt Cyclo Labu jsou otevřené a do oka mi jako první padne zelený gauč s červenými cyklistickými tretrami pod ním. Vedle stojí cyklo pumpa, která tu není jen na okrasu. Na první pohled je jasné, že to místo je náročné na design, kávu i cyklistiku. Kolo, které zrovna Tomáš věsí na zeď, je prý cenný dráhový kousek. „Hele a jak se vlastně liší dráhové kolo od silničky?“, zeptám se, abych v zápětí po něm zopakovala: „jo aha, nemá brzdy.“

Zatímco před domem č. 5 brzdí nejrůznější silničky, Tomáš v žabkách obsluhuje kafemašinu a roznáší drinky. Diskokoule se pomalu neúnavně otáčí a jemně pomrkává za příjemné hudby. Namakaní borci jsou vlídní a snesou i když jim namířím objektiv na nejrůznější detaily těla či oděvu, co zrovna zaujmou mou pozornost.

„Původně jsem to měl jako svůj pracovní ateliér a protože jsem si pořídil kávovar, začali mi sem chodit lidi, takže jsem nic neudělal,“ vypráví Tomáš. Když se pak přestěhoval za Brno, změnil se foto-grafický-ateliér i výroba kol na zakázku v klubovnu. „Nechtěl jsem žít jen ve své bublině a kolo pro mě bylo vždycky důležitý,“pokračuje opálený muž, který pro členy klubu plánuje trasy nejen kolem Brna, ale i několikadenní zahraniční tripy. Rád spojuje s asfaltem nejen krásnou krajinu, ale i skvělé jídlo. Za chvíli se dozvím, že mu přezdívají Kazatel a když se zeptám proč, mávne jeden z party rukou k evangelickému kostelíku naproti. V průčelí tam stojí „My kážeme Krista“.

Členství v Asphalt Cycling Labu není jen mužská záležitost. „I holky s nama můžou jezdit, ale nějak to nefunguje. Asi mají strach, že jim budeme čumět na zadek,“ ozve se vedle mě. Dneska tu potkávám Barboru, která oceňuje, že to není jen o výkonech, ale i kamarádství. Přiznává, že nejhorší pád měla, když se jí kolo zakleslo do tramvajové koleje. Ještě mi ukazuje díry na dresu. Od kotníků po fous vyladěný Karel dodá, že není třeba se bát, protože na kopci se čeká na všechny. „Ať je to holka nebo kluk. Třeba ten, kdo má gravel je pomalejší než ten na silničce. Není to o měření a soutěžení.“ Dozvídám se, že jezdí ve dvojici vede sebe a že ne každý řidič auta pochopí, že právě jen tak je dokáže předjet, než kdyby byli natáhlí po jednom na sto metrů. Stihnou si tak při jízdě prý i pokecat.

Cykloartefakty to tu žije a sedlo nacházím i na toaletě. Vládne tu pohoda a všímám si, že to baví i obyvatele ulice. Partu spojuje vášeň pro silniční cyklistiku, ale povolání mají nejrůznější. Fotograf, architekt, ajťák, řidič kamionu, grafik, elektrotechnik, dopravák… Když dopijí kafe, dokontrolují mobily a Kazatel vymění žabky za červené tretry, střihneme si hromadnou fotku. Klukům poděkuju za nabídku, že si prý můžu někdy zajezdit s nima. Přece jen znám své limity a vím, že by na mě čekali nejen na kopci. Pak už nasadí helmy, zaklapnou tretry do pedálů a rozjedou se do odpoledního sálajícího slunce. Mě hřeje nejen slunce, ale i pocit, že se mi odtajnil další střípek Brna.