Ajalu založili nadšenci nikoli potravinářští profíci. Do tabulek často nepřidávají kakaové máslo, protože jen tak je pro ně čokoláda autentičtější a trvá jí déle na jazyku než se rozpustí. Čokošku, která sklízí světová ocenění, máme u nás v Brně!

Než dojdu od zastávky tramvaje k budově staré masné burzy v Brně, stáčí mě zmáčet déšť a pro jistotu schytám i kroupy. Ze sklepních prostor, kde čokoládovna Ajala sídlí, vyběhne Filip Teplý a odzbrojí mě svým nakažlivým smíchem. Sotva vklouznu dovnitř, zhluboka se nadechnu všudypřítomné čokoládové vůně a na tváři se mi rozprostře blaženost. Plavu si v čokoládovém rauši a na chvíli jim tu práci i závidím.

Zdejší prostory skýtají Ajale mnohem víc možnosti k péči o čokoládu než jejich minulé provizorní podmínky, ve kterých začínali. Nahlížím do místnosti, kde se kakaové boby praží, drtí a následně i melou ve speciálních mlýnech s žulovými kameny. 

„Rozemlít drť kakaových bobů do krémově hladké čokoládové konzistence trvá dva dny,“ vysvětluje mi Silvia Teplá, zatímco pohled nemůžu odtrhnout od kovového bubnu s mlaskavě rotující čokoládou krémové konzistence.  „Kakaové máslo obsažené v kakaových bobech se teplem rozpouští a výsledkem je tekutá čokoládová masa. Tu necháme odležet a pak probíhá temperování čokolády.“

Temperování znamená řízené ohřátí a ochlazení čokolády na určitou teplotu. „vlastně se tím sjednocují krystaly tvořící strukturu čokolády a při ztuhnutí se na ní neudělá šedý povlak, kterému se při běžném rozpuštění a ztuhnutí čokolády člověk v domácích podmínkách nevyhne,“ vkládá se do řeči Filip. 

Kakaové boby putují do Ajaly z různých zemí, jako je Nikaragua, Dominikánská republika, ale také Tanzánie, Belize, Haiti či Madagaskar. Zatímco křoupu čerstvě pražený kakaový bob dozvídám se, že se čokoláda praží nejen kvůli chuti, ale aby se zabily bakterie a dobře se odloupla slupka. Taky mi Silvia s tajuplným úsměvem svěřuje, že při intenzivním ochutnávání čokolády se může člověk i zčokoládovat. „Ano, i to se vážně dá. Člověk je pak lehce high, pořád se usmívá a pořád něco povídá.“  

(úryvek z mé reportáže pro magazín Pátek Lidových novin)